Co nám dala distanční výuka

Školní rok se nám pomalu chýlí ke konci, takže je nejvyšší čas zhodnotit formu výuky, ke které nás v posledních několika měsících dotlačila hrozba koronavirové pandemie  

12. března vyhlásila vláda České republiky nouzový stav a pak to začalo. Zatímco sousedé neznalí situace si mysleli, že se naši školáci jen tak flákají, opak byl pravdou! Pro naše děti pojem studium začal nabývat nových a zcela netušených, ale zároveň i sympatických rozměrů.

V prvních týdnech se učitelé tak trochu zbláznili a v nastalé panice zahltili děti tolika úkoly, že nad nimi skutečně seděli valnou většinu dne. (Možná učitelům tak trochu nedošlo, že těch předmětů mají děti více a ne pouze ten jejich.) Splnit a odevzdat v termínu domácí práci totiž neobnášelo jen vyplnit pracovní list a poslat jej naskenovaný zpět, ale spousta jiných aktivit. Kupříkladu dohledat si potřebné informace v učebnici, knihách nebo na internetu, pochopit a nastudovat učivo, vypracovat zápis, k zápisu i postahovat, vytisknout a nalepit obrázky, doplňující grafy a tabulky, shlédnout vysvětlující videa, nechat se v klidu zahltit zajímavostmi (na které by během obyčejné školní výuky nebyl čas), vyzkoušet na vlastní oči a kůži fyzikální pokusy, překládat jen tak od poslechu dialogy v němčině (ještěže jsou u většiny z nich na youtubu titulky:-), přečíst si zprávy ze zahraničních portálů v angličtině, kreslit, malovat a počítat, bádat a doplňovat, a to vše je pouhý zlomek z toho, co si na své žáky učitelé vymysleli.

Když potom kantoři pochopili, že daný stav bude trvat delší dobu a že se pod náporem úkolů hroutí nejen děti, ale hlavně rodiče, ze svých požadavků konečně ubrali a - řečeno gastronomicky – seškrábli omáčku a nechali hlavně libové maso, které ještě navrch servírovali velmi lákavým způsobem formou zajímavých kvízů, křížovek, doplňovaček a nejrůznějších zábavných úkolů.

Ačkoli byly děti nejdříve smutné a stýskalo se jim jak po spolužácích, tak po školním prostředí, velmi rychle si na danou situaci zvykly a teď už hodnotí distanční výuku jen a jen kladně. Ba jsou přímo nadšené. Co že se jim na ní tak líbilo?

Nešlo jen o to, že si mohli přispat a rozvrhnout si práci dle svých potřeb, možností, nebo i nálad a zájmů. Ale především o to, že si mohli vyzkoušet, jak chutná studium jako takové, hnané ryzí touhou po vědění – bez spěchu, bez stresu a strachu ze zkoušení a písemek, bez každodenních honiček a kolotočů. Mohli se zaměřit na to, co je bavilo a právě tomu věnovat i čas navíc. A tak se mohli pohroužit do studia hmyzu jak jim bylo libo, nebo si detailně prostudovat fungování lidského těla, či si konečně přečíst do detailu, co že se odehrálo v kde které válce… Je fakt, že když přišlo na těžké učivo z matematiky, bylo potřeba tomu věnovat třeba celý den a své vědomosti museli často oprášit i oba rodičové. To se u nás počítalo a koumalo, dumalo a přemýšlelo… až se z nás všech kouřilo. Všechny rovnice se nám ale podařilo zdárně pokořit. Stejně tak i problematiku skloňování zájmen či přídavných jmen.
A když už toho bylo na děti moc, tak si zkrátka odskočili ke klavíru zahrát písničku, naškrábat brambory, zhlédnout jeden díl Simpsonů nebo si zablbnout se sourozenci, aby se pak odpočati vrhli na tvorbu prezentace v powerpointu na téma „echolokace u delfínů, netopýrů a jiných zvířat“. Nebo na natáčení videa, ve kterém měli přednášet/rapovat/zpívat báseň Máj Karla Hynka Máchy...

Učitelé jsou někdy vskutku vtipálci, a tak celá řada z nich posílala zajímavé soutěžní doplňovačky a pracovní listy určené rovnou celým rodinám. Jak správně předpokládali, nikdy nebylo úplně jasné, kdo všechno za vypracovaným úkolem vlastně stojí. A tak se stalo, že celá naše rodina byla (spolu s dalšími ze 6.B) přijata do „Království slov“ a našemu synovi věčně bojujícímu s diktáty teď „hrozí“ jednička z češtiny. Někteří z učitelů pořádali konzultace online, takže měli při té příležitosti možnost nakouknout „pod pokličku“ různých rodinných prostředí svých žáků a jiní si s dětmi často psali emaily (i na osobní bázi), takže oba světy – školní i rodinný se začaly „povážlivě“ protínat, což já osobně vnímám pozitivně.

Podtrženo sečteno – děti se návratu do škol nebrání, ba dokonce se tam možná i trochu těší, ne že ne (tedy zrovna teď se těší hlavně na prázdniny), ale distanční výuku si rozhodně užily. Jako rodičové ji vnímáme nesmírně kladně, protože děti se naučily organizovat si svůj čas a pracovat více samostatně. Dostaly šanci si vědu a vzdělávání zamilovat. A když ne zamilovat, tak alespoň oblíbit – našly si tu svoji cestičku a s překvapením zjistily, že je škola vlastně baví!

JAK TO VIDÍ DĚTI

Učit se doma je lepší než ve škole, protože všechno stíhám tak jak potřebuju a nikdo mě nikam nežene
(Anonymní chlapec, kterého autorka dobře zná)

Učit se doma mě baví, protože jsem schopná se učivo naučit i do hloubky. Můžu si volně hledat informace, které mě zajímají, můžu si vše dělat kdy chci, jakým způsobem chci, můžu jet vlastním tempem. Můžu se během toho klidně koukat i z okna, aniž by mě někdo seřval. Odpadá stres ze zkoušení, z testů, nemůžou mě ohrozit blbé nálady učitelů a nemusím jíst ty divné polívky ze školní jídelny.
(Anonymní dívka, kterou autorka dobře zná)

Jsem rád, že je moje panička doma a já ji můžu pořád otravovat.
(Plyšový lední mědvěd Bobík, kterého autorka dobře zná:-)