Ach ta nešťastná matematika

Nejčastěji diskutované otázky školství se točí kolem matematiky. A nejde jen o jednotné státní maturity, ale především o výuku matematiky jako takové. Proč s ní vůbec mají děti takový problém?  

Myslím, že nejde tak úplně o černobílou záležitost – jako že jsou děti, kterým matematika jde, tedy ty tzv. chytré a pak jsou ty, kterým prostě nejde i kdyby se na hlavu stavěly – tedy ty „pomalejší“, nebo „zabedněné“, „přibržděné“ či přímo „hloupé“. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ.
Nejsem učitel, jsem jen rodič, ale se vší skromností se odvažuji tvrdit, že je spousta chytrých a šikovných dětí, kterým se bohužel v matematice moc nedaří. Čím to je a kdo je má na svědomí?
Své určitě hraje u dětí nějaká negativní zkušenost spojená s neúspěchem, ponížením, špatnou známkou, vysmíváním nebo předsudky. Dítě se pak zablokuje s tím, že mu to nejde, že na matiku není apod. Sebevědomí klesne na nebezpečnou úroveň, což v kombinaci s nepříjemným učitelem a nudným stylem výuky spěje k tak dobře známému konci – obavám a nechuti k tomuto předmětu.

A přitom v protikladu k tomu stojí tolik opojné vzrušení z vyřešení těžké slovní úlohy, ta čistá radost, když vám vyjde zkouška po vypočítání náročného příkladu:-) A jako bonus praktická výhoda užití zvládnuté matematiky v běžném životě.
Jak ale docílit toho, aby k úspěchům v matematice dospělo více dětí, než nám napovídají statistiky?

Celá věc se pojí se zvládnutým způsobem uvažování, jemuž říkáme: logika. Logicky myslet se učíme odmalička – tato vlastnost je tedy úzce spjatá s výchovou. K tomuto tématu by se mohl lépe vyjádřit odborník z řad psychologů, který by nás jistě zasvětil i do míry pravděpodobnosti genetických predispozic, nebo vhodnosti výběru hraček podporující u dětí příznivý vývoj logiky. Teď však tuto problematiku nechme stranou a vraťme se znovu ke škole, žákům a matematice coby školnímu předmětu.

Jsou tady tři skupiny lidí, které úspěšnost dětí v matematice mohou přímo ovlivnit. Jednak jsou to tvůrci učebnic a pracovních sešitů, kteří mohou i náročné učivo a s ním spojené zapeklité slovní úlohy nastavit takovým způsobem, aby naše děti zaujaly, pobavily nebo třeba i rozesmály. Hlavně je ale nutné, aby neztrácely kontakt s realitou a praktickým životem – aby děti chápaly, že se jim tyhle příklady budou zkrátka a jednoduše ve skutečném světě opravdu hodit.
Pak tady máme učitele, kteří jsou již v přímém kontaktu s dětmi. To oni jim mohou lásku k číslům (která jsou přeci jen nejčistší a nejspolehlivější komoditou) předat, pakliže se k výuce postaví tím správným způsobem. Představit matematiku jako zajímavou a přitažlivou vědu je pro ně velká výzva.  Jsou totiž tak trochu svázáni osnovami, ale i nastolenými zvyklostmi a pravidly a v neposlední řadě také limitováni počtem vyučovacích hodin.
Kromě snahy o pestrou výuku by měli navíc také trochu rozumět i dětské duši. Dokážeme si představit, že např. Janičce, která špatně snáší stres, vůbec neprospěje, když po desáté zůstane stát při soutěži „Zmrzlík“ a bude nucena opakovaně snášet pohrdavé pohledy ostatních. Mimochodem, ona by ty příklady samozřejmě v klidu vypočítala stejně jako ostatní děti, jen by jí to možná trvalo trošku déle. Proč ji ale tímto způsobem nechat zesměšňovat před celou třídou? Takto si matematiku opravdu neoblíbí. Naopak jiným dětem určitá míra soutěživosti zase prospívá.
Je na každém učiteli, aby poznal mantinely „svých“ dětí. Aby je netlačil do forem, které jim nejsou příjemné (tím samozřejmě nemyslím občasné testy nebo domácí úkoly:-) Je ale důležité, aby každé z dětí cítilo naději, že i ono úlohu může zvládnout a že ji zvládne. Že učitel není nepřítel, ale spojenec. Že žádné z dětí není méněcenné, žádné není hloupé. Učitel by si měl také uvědomit, že každé dítě potřebuje jinou míru času nebo pozornosti. Že se nemůže řídit jen těmi nejrychlejšími, nebo ještě hůře – svými oblíbenci. Měl by se postarat, aby si každé z dětí našlo k matematice svou vlastní cestu, která nemusí být nejrychlejší, možná nebude úplně snadná, ale která mu bude později v životě opravdu k užitku. Možná k tomu všemu stačí jen jediné: nezabít v dítěti jeho individuálně se projevující zvědavost, prostou touhu po tom, dozvědět se, jak věci fungují – a právě tuto touhu živit a nechat růst. Přitom dětem zbytečně neubírat na sebevědomí nemístnými poznámkami a nikam nevedoucími postupy. (Problematiku „známkování“ teď ponechme raději stranou).
Na tomto místě bych ráda s velkou úctou poděkovala všem učitelům, kteří svou práci vnímají jako poslání, těm, kteří neúnavně hledají nové způsoby, jak děti zaujmout a snaží se jim pomoci poprat se i s nesnadnými úskalími jednotlivých témat, přistupujíc při tom k dětem vstřícně, trpělivě a s láskou.

A teď k té poslední skupině – k nám rodičům. Co my zmůžeme, když je pro naše děti matematika utrpením? Dejme tomu, že už mají nějaké negativní zkušenosti, pár ne příliš dobrých známek už posbíraly a matematika je nebaví. I přesto se pořád snaží, bojují s příklady se vší vervou, ale znovu a znovu se jim nedaří. Neúspěch bolí, podrývá vůli zkoušet to znova. Dítě si v sobě vytvoří blok - jak mu můžeme pomoci jej překonat?

V první řadě si jako rodiče musíme velmi dávat pozor na jazyk. Neopatrné slůvko může dítěti velmi ublížit nebo zapříčinit zbytečné trampoty s psychikou. Jsme to ale právě my, kdo dokáže v dětech probudit novou naději, že to s nimi není vůbec tak špatné, jak si možná myslí, takže tuhle příležitost určitě nesmíme promarnit. Je třeba ale být ochotný se matematice věnovat spolu s dítětem a přitom povzbuzovat, povzbuzovat a povzbuzovat. Být trpěliví, laskaví a velkorysí. Nechat dítě zažít úspěch a zdar, teprve potom pomalu klestit cestu přes překážky. Ukázat směr a nechat dítko samo zdolat přiměřený úsek cesty, aby mohlo být na sebe hrdé. Umět odhadnout, kdy přispěchat na pomoc. Co je ale hlavní: věnovat čas. Na doučování se připravit předem, abychom ho mohli mít pevně v rukou a dojít tam, kam dojít potřebujeme. Po úspěšném zápasu s obtížemi pak úspěch patřičně spolu oslavit:-)

Hlavní je to nevzdát. Nesmířit se s tím, že na matiku prostě nemá moje dítě hlavu. Pokud jej naučíte házet flintu do žita v malých věcech, pak nečekejte, že obstojí v těch velkých.
Přeji tedy sobě i vám všem – rodičům i učitelům – nezdolnou sílu, trpělivost a vytrvalost ve vzdělávání našich dětí, a k tomu i špetku humoru, neboť s ním jde všechno líp. V tomto duchu přidávám jeden starý otřepaný matematický vtip:
Učitel se v hodině matematiky ptá: „Kdybych měl v levé ruce sedm pomerančů a v pravé osm pomerančů, co bych měl?“
Přihlásí se Pepíček: „Velké ruce, prosím.“